První den po zácviku

        Ten den byl poměrně náročný, ale těšil jsem se na svou první službu, kterou jsem měl po zácvicích sám. Ráno jsem si vezl auto do Komína, protože jsem ještě potřeboval nafasovat náhradní uhlíky, kdyby náhodu by bylo potřeba je vyměnit. Další cesta byla na Mendlovo náměstí, kde jsem měl službu přebírat. Došel jsem si v klidu do kavárny a objednal jsem si cappuccino s sebou. Dostal jsem na něj chuť a bral jsem to jako celkem příjemný nápad. Počkal jsem na zastávce než mi kolega přivezl vůz. Byla to 22Tr e.č. - 3601.

        Sedl jsem si na místo řidiče a prohlédl si přístrojovou desku. Je totiž důležité vědět, kde se pro případ nouze nachází důležité čudlíky. Po několika letech už je to rutina, ale věřte mi, že když vlezu do jakéhokoliv trolejbusu, chvilku musím přemýšlet, co všechno mám k dispozici. Dále jsem prohlédl zrcátka, jestli mi budou vyhovovat a současně jsem zkontroloval, jestli náhodou ještě se mnou někdo nechce pokračovat. Pak už jen stačilo zavřít dveře, odbrzdit vůz a nerušeně opustit zastávku. Samozřejmě, že při výjezdu z Mendlova náměstí je důležité pohlídat si druhou i třetí nápravu, abych s nimi nepřeskočil obrubník. Má to nejen špatnou vizitku a ničí se tím pneumatiky, ale ani pro cestující to není moc pohodlné. Takže jsem jel asi 5 metrů rovně a pak pomalu začal přitáčet až obě zadní nápravy hladce projely kolem obrubníku. Okamžitě jsem si vzpoměl na radu od kolegy ze zácviku, ať jedu opatrně i v oblouku kolem pivovaru, abych nevypadl a zbytečně to nemusel řešit. Jak člověk projíždí určitá místa, tak se mu vybavují příhody z cvičných jízd, ale i ze zácviků. Pomalu si uvědomuji, jakým stylem jízdy kde mohu jezdit, abych zajistil komfort cestujícím a zároveň se zbytečně nezdržoval.

        Myslím, že je dobré i zmínit pocity, které člověk při výkonu služby má. Asi nejhorší pocit, který může řidič mít, je stres. Ale mimořádné události jsem se naučil řešit nejen na zálohách u šalin, ale i na dispečinku. Takže obyčejná jízda mě jen tak nevzruší. Je však dobré umět v určitých situacích reagovat klidně a s rozvahou. Dělám vše proto, abych s cestujícími moc neházel a oni si tak mohli užít jízdu stejně jako já. Ikdyž myslím, že ani polovina z nich to tak nevnímá. Prostě se starají o své věci a to, že jedu velmi plynule podle situace přede mnou, je v podstatě nezajímá. Ale třeba maminky s kočárky to vnímají poměrně hodně. Jsem zvyklý na ně na zastávkách mávat, když ony mi dávají znamení, že chtějí nastoupit. Vždy jim alespoň nakloním vůz, aby měly nástup jednodušší. Být řidič není jednoduché, ale mít za sebou spokojené cestující vyžaduje slušnou námahu. 

        Ten den, ač byl pátek, jsem měl štěstí na službu. Nemusel jsem stát totiž v koloně kolem Židenických kasáren. V tu dobu jsem měl dvě kola, kdy jsem zajížděl do Husovic na přestávku. Až na poslední kolo jsem se točil na Novolíšeňské. To bylo kolem 18:00 a to už v pátek bývá klid. Převezl jsem dva cestující s invalidním vozíkem, pár desítek maminek s kočárky a stovky cestujících. Podařilo se mi i najít nález, který si v zápětí majitelka přišla vyzvednout na konečnou. Moc mi poděkovala a se slovy "Nemáte zač" odešla zpět na zastávku, aby mohla pokračovat dále. Takové situace s cestujícími mne baví, protože za jakoukoliv snahu, myšleno: úsměv, slušnost či rozloučení, jsou cestující velmi vděčni a mě to tak prostě baví. Co víc jim mohu dát, krom chování, za kterým si stojím.

        Poslední jízdu jsem absolvoval z Novolíšeňské a po příjezdu na Kamenný vrch jsem se změnil na linku 37 a přes Kohoutovice jsem pokračoval po Veslařské do vozovny Komín. Jediné, co mě u vozovny překvapilo bylo, jak rychle jsem prošel vůz a pozavíral okna. Šalina má těch oken podstatně více :) Celkově bych zhodnotil službu jako příjemnou a už se těším na další.